2019: Sezona mizejících ředitelů galerií umění

27.12.2019 07:08

Odvolání ředitelů významných galerií Jiřího Fajta a Michala Soukupa ministrem kultury letos na jaře bylo jen špičkou ledovce.

Výtvarná scéna v české společnosti tvoří na celkovém kulturním poli zcela přehlédnutelnou (a přehlíženou) část. Negeneruje víceméně žádné celebrity, jejím problémům rozumí hrstka lidí a média se jí věnují pouze v případě skandálů. Umělci je někdy vyvolávají rádi a záměrně. Většina lidí v této komunitě svou práci prostě miluje. Protože v pozici služby teoretika či manažera v oblasti umění se nedá nic moc vydělat. Přesto byla veřejnost tento rok svědkem mnoha velmi rychlých vyhazovů lidí z ředitelských postů předních galerijních a muzejních institucí.

Co se děje? Je to zvůle moci nebo vyřizování účtů? Jde o politiku, peníze nebo spravedlnost? Zásadně nelze paušalizovat – jediné, co mají tyto instituce společné, je status příspěvkové organizace. Zákon o jejich zřizování vznikl za socialismu a od 90. let se mluví o jeho změně, na kterou nikdy nebyl čas.

Příspěvkové organizace nemají žádnou autonomii – jsou zcela závislé na svém zřizovateli, tedy politickém úřadu, ať už jde o ministerstvo či kraj. Pojem tabulkové platy naznačuje, že se zde nehodnotí podle nasazení a výsledků práce, ale s jistotou úředních rovnostářských pravidel. Na provoz si organizace musí sehnat další dotace (ze zahraničí nebo od soukromých sponzorů), jinak by zřejmě vůbec nemohly splnit svou funkci.

Laici s pravomocemi

Mezi politickými pracovníky zřizovacích úřadů, troufám si říci, není nikdo, kdo by problematice galerijního provozu 21. století rozuměl, často takoví lidé chybí i v galeriích (a muzeích) samotných. Kruh nemožnosti profesionálního rozvoje oboru je zacyklen: nejsou peníze ani na provoz, ani na platy, ředitelé nemají záruku dlouhodobější koncepční práce nebo se musí svým nadřízeným podbízet. Jsou vybíráni ve výběrových řízeních odbornými komisemi, jejichž rozhodnutí ovšem nemusí zřizovatel akceptovat. Jejich pozice nejsou ve společnosti nijak prestižní (ačkoli si to někteří myslí). Fungování uvnitř výtvarné bubliny není jednoduché – místo spolupráce zde vládnou radikální neshody, žárlivost i závist.

Když byl letos před velikonocemi vyhozen ředitel Národní galerie Jiří Fajt, nedokázaly se domluvit ani skupinky jeho zastánců mezi sebou. Národní galerie samotná také vysílala rozporuplné signály. Laická veřejnost se v situaci nemohla zorientovat. Jde o mstu nepopulárního ministra nebo ředitel udělal nějakou fatální finanční chybu? V případě odvolání Michala Soukupa, ředitele olomouckého muzea, ve stejném čase problému rozuměla jenom Olomouc. V souvislosti s kauzou se otevřela diskuse kolem stavby nového Středoevropského fóra Olomouc za 600 milionů, a tak se zdálo, že jde čistě o peníze. Teoretici umění se ovšem mezi sebou neshodli, jestli je vůbec existence takové instituce v Olomouci relevantní, a architekti začali zpochybňovat architektonický návrh, který nevznikl ze soutěže, ale přímého zadání.

Regres na severu

Po odvolání ministra kultury Antonína Staňka se nakonec Soukup do galerie vrátil a v kuloárech se spekuluje i o návratu Fajta, když tu náhle prosincovou vánoční selanku rozbíjí zprávy o odvolání tří ředitelů galerií a muzeí Ústeckého kraje. Ovšem, to je lokalita, která pro Pražáky téměř neexistuje – ale žerty stranou. Ředitelé (Jan Štíbr ze Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Alice Štefančíková z Galerie Benedikta Rejta a Radek Spála z Regionálního muzea v Teplicích) nebyli vyhozeni, pouze jim nebyla prodloužena smlouva; Spála byl navíc před svou funkcí v obrácené roli „odstraňovatele“ svého předchůdce. Takže regionální politické hrátky? To nedokážeme rozkrýt. Tušíme ale, že kromě drobné petiční podpory ze strany odborníků, problematika nikoho nezajímá.

Poučení z toho ale plyne. Politici by se měli zabývat novelou zákona o příspěvkových organizacích, a to velmi rychle. Také by nás zajímala odpověď na otázku, jak je možné, že v případě jiných šéfů kulturních institucí (Semjon Byčkov jako šéfdirigent České filharmonie a ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen) mohou zřizovatelé udělat výjimku a platit jim lépe a adekvátně.

Stát se stále chová, jako kdyby nevěděl, že kultura je nejlepší vývozní artikl a ve společnosti je nejlevnějším zdrojem spokojenosti lidí. Pozvolna státu berou vítr z plachet privátní podnikatelé v umění, kteří umí spolupracovat se správnými experty a jejichž autonomie jim přináší řadu výhod i v konfrontaci se zahraničním prostředím. Soukromým galerijním institucím brání v prvenství aktuální hnutí levicově smýšlejících lidí z výtvarné scény, kteří tuto bublinu radikálně polarizují na ty, kdo se nechají koupit, a na ty, kteří zastávají správnou morálku a chtějí peníze od státu, chtějí být solidární a nemít žádnou uhlíkovou stopu.

Tak jako se rozděluje celá společnost, tak se rozděluje i umělecká komunita, v níž ale problémy nejsou tak černobílé, jak se prezentují. Probíhají diskuse, které jsou pro laiky z vnějšího pohledu vždy deformované jednou či druhou stranou. Média, jak už bylo řečeno, nedisponují detailnějšími informacemi, nebo je ani nemohou získat, a tak se obecně přiklánějí spíš na stranu „vyhazovaných“ bez širšího kontextu.

Skutečné problémy se pak řeší tvrdě na sociálních sítích či v internetových médiích. Pro výtvarnou scénu je typické, že tuto oblast ovládá právě nejmladší generace, která k jiným názorům přistupuje diskriminačně, ačkoli vyhlašuje otevřenost a vůli diskutovat. Právě této generaci bychom ale byli vděční, kdyby vzala za své angažovat se v oboru politicky a na úrovni státu. Ale ne nijak extremisticky. Profesionalita oboru nespočívá v ekofeministických a neomarxistických pravidlech, ale ve vyváženosti a poctivé sebereflexi.

Místo ředitelských rošád a výpadů proti neoliberalistickým oligarchům bychom si na konci toho vyhazovy požehnaného roku měli slíbit, že si budeme vzájemně naslouchat a profesionálně se zabývat dlouhodobějšími vizemi. K tomu nám pomáhej zdravé sebevědomí a velká dávka tolerance. Protože jinak začne být umělecká scéna celé společnosti ještě více ukradená.

 
Lenka Lindaurová, DeníkN, 27. 12. 2019

—————

Zpět